Velikonoční čas je křesťanská tradice a oslava jara. Na velikonoční stůl patřily mazance, beránci, věnce, boží milosti, jidáši. K tomu velikonoční sekaná!

Statný kohout v plném vybarvení

Kůzlata jsou větší než velikonoční

Krásná zdravá husa česká

Husa domácí

Velikonoční čas je křesťanská tradice a také oslava jara.
Na venkově na stromech sice zpívali a hnízili ptáčci tak jako jinde, ovšem dvorky byly plné husí, kachen a slepiček. Líhly se právě kuřátka a housátka z hnízd kde na nich seděly nasazené kvočny...žádné inkubátory. Sedláci nebyli dehonestovaní a hospodářství vzkvétala. Rodinný život na venkově zdravě pulsoval. Děti byly vychovávány ke znalosti desatera a víry. Škola a pan řídící byla autorita. Právě jako i pan farář co světil kočičky. Co světíme dnes? Plná břicha ze supermarketů s vystavenými párky co jsou levné tak, že už neobsahují maso, ale nějaké divné "piliny" a vodu. Šunku co se udila doma v kouři udírně co byla v každé chalupě...už zahlédneme pouze na farmě jako Bio.
Suroviny (vajíčka, uzené...) byly domácí a čerstvé. V udírně v komíně se topilo pod předem naložené maso tvrdým dřevem ze švestky...a šunka voněla...ta voněla...domácí špek a slivovice byla každý rok na sílu pro práci co hospodáře bavila a nemuseli chodit do fitness. Byli silní od práce v hospodářství. Nemluvím o domácím mléku od vlastních kraviček. Po hospodářství vesele pobíhala kůzlátka, jehně a hlasitě kokrhali kohouti. Vajíčka slepičky snášely všude a selka je nestačila z hnízd pravidelně sbírat. Na pokladky vždy nasedla další slepička a byly čerstvá vajíčka doma. Bylo to přirozené...a venkov živil město, kde byla kupní síla. 

To všechno pokazil komunista. Zničil přírodu, lásku k půdě...byla všech a nikoho. Lidi se naučili krást. Vždyť společné nebylo jejich. Porušila se přirozená pevná vazby s přírodou...zničily se remízky a meze. Sídlo a úkryt drobné zvěře a ptáčků...na pole se nasypalo spoustu nepřirozených hnojiv a DDT. Lidi začali zpívat internacionálu odněkud místo českých písniček a začali se modlit k Leninovi a Stalinovi...a vyrostla nová generace ...
O tom jak to bylo. Dnes už to hospodyňky v pravém slova smyslu nejsou a neumí velikonoční sekanou upéci. Ovšem mají doma plazmový televizor a počítač. Živí i dvě auta místo slepiček, kravičky a houfu slepiček a jiné drůbeže co má zdravé maso pro děti. Nic proti tomu, ale kdo jim napíše recept na velikonoční sekanou, kdyz na venkově nemají přbuzné hospodářství?
No přece, hádejte! Ano, přítel na Facebooku co si to pamatuje nebo některá babička co slabikuje klávesnici s velkými písmeny?

Na velikonoční stůl patřily mazance, beránci, věnce, boží milosti, jidáši. K tomu velikonoční sekaná alias hlavička, sekanice, fašírka, či jak se dobrota, jejímž základem jsou vajíčka a uzené maso (šunka), krajově jmenuje.

Recepty jsou většinou originální a není mazanec jako mazanec, není sekanice jako sekanice. Každá hospodyně si střeží rodinné stříbro a každoročně vytahuje sešit s receptem po babičce, prababičce, aby připravila tu jedinečnou dobrotu.
Velikoční sekanou neudělá nikdo v Praze tak chutnou jako jihočeská babička nebo maminka.
Lidové velikonoční zvyky se příliš neodlišovaly. Na jihu Čech ale například pekli jidáše, které měly neobvyklou podobu. Kynuté těsto na jejich přípravu se tu často tvarovalo do formy postaviček, jinde to bylo jen prosté pečivo ve tvaru uzlíku.

Jidáše se začaly péct už ve středu, aby byly připravené na čtvrtek.

Stejně jako vrba jíva - takzvané kočičky. Ty se objevují všude, ale na Budějovicku a na Blatech se na Květnou neděli nosily do kostela takzvané berany. Byly to dlouhé čtyřmetrové pruty, hrubě svázané a v závěru stažené jehličnatými větvičkami...

Z rozpletených beranů pak lidé dělali křížky, které dávali za obrázky nebo do polí.

Dvacáté století pak vneslo do tradic několik novinek. Zvyk polévání koledníků vodou přišel ze Slovenska a od východních Slovanů. Plně se rozšířil až za první republiky.

Králík součást hospodářství venkova

Voda hraje roli očistného prvku. České holky se tomu rychle naučily. Ale co skutečně dřív nebylo vidět, je koledníček v pondělí s pomlázkou v jedné a řehtačkou v druhé ruce. Řehtání totiž původně jednoznačně patří od čtvrtka až do soboty a odkazuje na křesťanskou rovinu Velikonoc, kdy podle tradice zvony odlétají do Říma. Naopak původ pomlázky nemá s křesťanstvím mnoho společného a mimo jiné symbolizuje sílu jara.

Na Budějovicku byla místa, kde když se kluk ucházel o ruku dívky, dostal od ní šedesát červených vajíček. Ta ležela ve vyšívaném šátku, doplňovalo je sladké pečivo a navíc ještě vyšívaná košile...

Ostatní chlapci dostali po jednom, po dvou vajíčkách, ale nastávající jich dostal hned 60, tedy kopu - jako symbol plnosti.

K vajíčkům dřív patřila červená barva. Ale barvilo se i zeleně s použitím vyrašeného obilí nebo trávy. Vajíčka snesly slepičky, co na jaře snášeli hodně čerstvých vajíček tak jak jarní slunce je stimulovalo ke snášení.
Později přibyly i ostatní barvy, žlutou lidé získávali ze slámy a nejdostupnější bylo tehdy barvení v cibulových slupkách.

Housátka a kuřátka právě vylíhlá se hřály a krmily uvnitř v kychyni. Bylo tam teplo a děti si je mohly pochovat. Kvočny se sice oháněly a schovávaly své ratolesti pod křídla, ale všechny nehlídaly. Jak kuřátko začlo pípat nahlas, pustilo se zpátky....

Recepty na velikonoční sekanou se šunkou a s bylinkami, domácími vajíčky na ty se dnes nedostalo...ale věrní čtenáři ví své, budou příště na webu autora! Těšte se přátelé. Vždyť těšit se na něco, to je polovina radosti.
A my jsme se těšili...a jak na velikonoce, na kuřátka, housátka, kůzlátka a pomlázku z proutí...na zelenou trávu na louce kvetoucí zakrádku a kočičky co světil v kostelíčku pan farář.